To už raději spěte

Když jsem dnes ráno přišel na zastávku autobusu, stáa tam už maminka s malým klukem, kterému byly tak čtyři roky. Držel v náručí mědvěda, který byl skoro větší než on. Prostě roztomilost sama, ještě navíc, takhle v šest hodin ráno, chudáček, musí vstávat tak brzy.
Když nastoupili do autobusu, všichni se na něj usmívali, asi jim taky připadal roztomilý. V autobusu už místo k sezení nebylo a tak chlapec musel stát. Tedy chvílemi i stál, jinak tak volně povlával, protože se ani neměl za co chytit. Sednout jej nikdo nepustil. Usmívat ano, pustit sednout ne. To už raději simulujte spánek!