Koukám, jak ten čas letí... Dnes je to jeden rok, co jsem napsal první příspěvek do Deníčku. Jmenoval se Jsme čtyri. Ale to nic není.
Důležitější je, že dnes je jeden rok našemu synovi. Už umí držet sám hlavu, umí se obrátit z břicha na záda, ze zad na břicho, umí se posadit, lézt po břiše i po čtyřech, umí si říct o jídlo, umí dost nahlas křičet a poslední novinka: Umí chodit. A šlo to lehce. Všichni ho pořád vodili, dědeček se chlubil "kdybych tady byl častěji, tak bude umět za chvíli chodit," ale to důležité jsem udělal já. V neděli jsem ho postavil a řekl mu: "Jdi." A on, k překvapení všech, šel. Udělal své první tři samostatné kroky. Dnes je čtvrtek a už si sám doleze ke zdi/židli/sedačce/skříni, postaví se, opatrně otočí a vyrazí. Zatím nejdelší trasa (o které vím já) byly tři a půl metru.