Paní se snaží vyjet z parkoviště, jenže stojí tak špatně, že tam nemůže zajet auto ze silnice. Paní se tedy snaží couvnout, nepodívá se za sebe, mezi tím tam už stojí jiné auto. Klakson a couvá taky. Auto ze silnice vjede na parkoviště.
Já se taky snažím odbočit na ono parkoviště a protože jsem v dobrém rozmaru, mávnu na ni, jako že může, že jí pustím (ono je to bezpečnější). Ale... V protisměru jede auto. A pak další a ještě jedno. Já už bych odjel třikrát, ona ne. Za mnou stojí kamión (taky milujete pohled do zpětného zrcátka, když v něm těsně za sebou vidíte jen masku nákladního vozu?) a nějak se mu to nelíbí a troubí. Á, paní se konečně dala do pohybu. Nejdříve vzad, nepustila spojku a teď přískokem vpřed, pustila ji moc rychle. A auto už zase nejede, chcípnul motor. Paní startuje, opět se rozhlíží, jestli něco nejede, já už lituji, že jsem jí pouštěl, ona se po mě dívá, já opět mávnu, jako že "jeď, mám času dost, vůbec mi nevadí, co tady předvádíš". A ona? Začne na mě zběsile mávat ve stylu: ty blbečku, vždyť já už jedu, co si myslíš? No ta mě nadzvedla.
A tenhle příběh je pravda. Dnes v šestnáct patnáct, náměstí ve Stodě.