"Zdar, nepůjdeš se mnou do lesa? Tak na hodinku, podívat se, jestli jsou houby." Tohle se včera ozvalo ve sluchátku telefonu. No na houbách jsem nebyl asi tak pětadvacet let a minimálně stejně tak dlouho zase nepůjdu. Tak proč ne, odjíždíme ve třičtvrtě na šest. Večer.
Přijeli jsme do lesa a vyrazili přes silnici. Jenom se mrkneme, pak půjdeme na druhou stranu. Asi za minutu jsem našel první houbu, na název se neptejte, ale prý je jedlá. Jestli to je pravda, se dozvím večer, až ji sním. A tak jsme se chvíli procházeli po lese, něco v košíku přibylo. A pak jsem je našel. Na výkřik "To je ale krása" jsem dostal vynadáno. "Já myslel, že jsi našel dvacet hřibů a ty tohle." No jo, ale když muchomůrky jsou více fotogenické než hřiby. A dětem by se taky líbily víc. :-)
Pak jsme přešli na druhou stranu silnice. Šli jsme chvíli do kopce, cesta se stáčela vlevo, pak doprava, do kopce, doprava, do kopce, doprava. A po padesáti minutách jsme usoudili, že by to jako procházka mohlo stačit a vyrazili jsme zpět. Samozřejmě doprava a z kopce. Narazíme na silnici a dojdeme k autu.
Po třiceti minutách, kdy jsme pořád ještě šli v lese, jsme zkorigovali směr. Po dalších dvaceti minutách jsme už nehleděli na doprava, doleva, z kopce do kopce a snažili se dostat z lesa ven, přece jen se pomalu začalo smrákat. Pak jsem vylezl na strom a ejhle: támhle v dálce svítí nějaké světlo. No to ne, došli jsme na kraj lesa, ale netušili jsme, kde. Naštěstí před námi byla vesnice a to bylo překvápko. Úplně jiná, než jsme čekali. Asi to naše doprava nebylo až tak vpravo. Takže další dva kilometry po silnici k autu.
Hodina sbírání, dvě bloudění, jedna smaženice. Jak říkám, za dalších pětadvacet let.