Potkal jsem dva sebevrahy. Tedy možná i víc, ti se však tolik neprojevili. Tihla dva byli jasní a dalo mi dost práce, abych jim v jejich úmyslu zabránil.
První byla holčička na přechodu. No holčička, bylo jí alespoň patnáct. To si takhle jde po chodníku, míří k přechodu, vesele píše SMS a jde a jde. Už ne po chodníku, ale po silnici. Říkáte si proč ne, má přednost, vždyť snad bylo jasné, že chce přejít. Ano, ale je tu jedno ALE. Ten přechod byl se semaforem, svítil tam červený panáček, mě naopak zelená šipka a to už ví naše pětiletá dcera, že když červený panáček, tak ne. Na pískání pneumatik a troubení po mě hodila pohled - no znáte to, patnáct let. Asi neví, že rozjeté auto pro ni není rovnocenným soupeřem.
A druhý? Tomu bylo o dost víc. Asi tak o padesát. Jede na kole, v ruce drží baterku (tedy jako svítilnu, ne baterii, to jen aby bylo jasno). Zhasnutou. Co na tom, že je pět hodin, není vidět, jiné světlo na kole nemá, na sobě tmavé oblečení a odrazky? Ty snad na kole být musí? Pchá. Ale pozor, on to má vymakané. Když přijede auto blíž, onu baterku rozsvítí a obrátí směrem dozadu, jako aby byl vidět. Ale tenhle manévr mu dá tolik práce, že mu zase nezbývá dost sil, aby udržel přímý směr. Ale i ten přežil.