Ti, kteří mě znají, se vůbec nediví. Byl jsem už na sedmém koncertu Olympicu. Šlo o jeden z koncertů Ferona Tour 2004 a protože šlo o poslední koncert před Lucernou, byla to taková generálka. Jak se povedla?


Slyšeli jsme písničky z poslední desky Dám si tě klonovat (Svítá začínalo), z let devadesátých, osmdesátých, sedmdesátých i šedesátých. Hrány byly i takové, které bych nečekal: Nebezpečná postava (sólo M. Broum!), Nikdo nejsme akorát, Hodná holka (z Laboratoře, ale v novém, dost dobrém aranžmá), malý mix z Prázdnin na zemi. Naopak jsem se nedočkal Slz. "Titulkovou" psničkou byl Dědečkův duch a loučili jsme se Jasnou zprávou (no jistě). A taky jsme slyšeli kousek Smetany, Bacha i Deep Purple. Prostě dobrý koncert.
A zápory? Byly. Olympic používal i videoprojekci, bohužel někdy nebyla vidět díky ostatním světelným efektům. Text byl občas trochu jiný, občas žádný (no co P. Janda už není nejmladší ;-). Ale hlavně: zvukař. Největší minus koncertu. Prvních pět písniček neustále něco vazbilo, zpěv někdy nebyl vůbec slyšet, působil jako doprovod nástrojů, muzikanti pořád signalizovali uber nebo přidej, a že chvíli nefungoval jeden odposlech je už detail. A taky autogramiáda nezačala slíbených deset minut po skončení koncertu, ještě po čtvrt hodině se nic nedělo, jen byla slyšet ze sálu zkouška kapely. Že by chtěli konečně zvukaře naučit, jak se to dělá?