Včera jsme byli v Německu na bleším trhu. Co to je? Proberete skříně, půdu a garáž, nepotřebné věci naložíte do auta a snažíte se je na bleším trhu prodat.
Jako nakupující nikdy nevíte, co vlastně budete mít možnost koupit. Občas se tam najdou věci, které byste si nevzali ani jako staré harampádí a já se jen divím, kdo by to mohl koupit. Už se nám stalo, že jsme se vrátili s prázdnou. Ale tentokrát ne.
Přiznám se, že většinou funguju pouze jako nosič a nakupování nechávám na manželce. Takhle jsem chodil půl hodiny s koněm a krokodýlem. A jak nákup probíhá? To si takhle něco vybere, zeptá se, kolik to stojí, dozví se cenu, zatváří se, že je to moc, navrhne cenu nižší, prodávající souhlasí, nebo navrhne cenu o trochu vyšší a obchod je uzavřen. Ano, smlouvání je povoleno a mám pocit, že to manželku baví nejvíc. Já si takhle jednou naběhl. Stanovil jsem si maximum patnáct, s tím, že po základní ceně navrhnu deset a snad to na těch patnáct vyjde. Po ceně osm jsem jenom vyvalil oči a nebyl schopen odpovědi.
A co jsem si odnesl za nové poznatky? Že už jsme zase pro Němce obchodní partneři. Po převratu byli rádi, že k nim jezdíme, pak je to přešlo a v dnešní krizi už jsou zase rádi. A s německou disciplínou to není až tak žhavé. Na omezení rychlosti na šedesát jsem jel sedmdesát a kolem mě se prohnala dvě auta.