Máte dítě? Mimino? První? Píšete mu "deníček našeho miminka"? Narodil jsem se, poprvé jsem jela na procházku, první zub, poprvé na nočníku, první slovo, první.....
Tak pište, psali jsme ho taky. Pište ho pořádně. Protože až budete mít druhé, to už bude bez deníčku. Sice vás občas napadne, že byste ho také mohli psát, ale nedojde k tomu.
Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti. A vlastně nejen vlastní, ptal jsem se i v okolí. :-)
Přijdete do autobusu, polovina sedaček je obsazená. Na druhé půlce sedaček jsou tašky a batohy spících cestujících. Spících, protože je šest ráno.
Tohle vidím dost často cestou do práce. A teď moje dilema. Rád bych si sednul. Ale jak to mám udělat? Mám spící osobu vzbudit, zeptat se, jestli vedle ní volno? Nebo jí můžu na tašku sáhnout, dát nahoru nad sedačku a sednout si?
Co vy na to? jak bych se měl zachovat?
Taky chodíte po městě s kelímkem v ruce? Obzvláště mladé dívky potkávám s kelímkem nebo termohrnkem. Nějaká móda, či co. Jestli v něm všechny mají kávičku, netuším. Já si ji raději dám v klidu vsedě, než za chůze nebo dokonce v poklusu.
Ale onehdá jsem potkal jednu paní. Taky s kelímkem. Jen mi to k ní nějak nepasovalo. Věk, oblečení, styl chůze, nevím. Když přišla blíž, bylo jasno. Nemýlil jsem se. V ruce neměla kelímek s kávou, ale plechovku piva.
Holt každý snídáme něco jiného.
Už jednou jsem tu (ne)rozebíral nomen omen a ani v tomto případě o to nepůjde.
Ale nechali byste si něco dovézt od firmy Autodoprava Louda? Já vím, za jméno nemůže, určitě se nikde neloudá, vše doveze včas a rychle, ale jen ta asociace mi trochu vadí. :-) A nejde o firmu jedinou.
Jo taková Autodoprava Rychlík, to je název pro firmu.
Umíte postavit vlaštovku z papíru? Tak aby letěla? Jeden druh? Dva, tři, dvanáct? Náhodou jsem narazil na web, kde je návodů, jak takové papírové letadlo postavit, dost a dost. Ano, kolikrát je to skutečně letadlo. Konec konců, podívejte se sami na Alex's paper planes.
Znáte někoho z Přeštic? A už jste ho slyšeli poděkovat? Že ano? Tak jsem měl jen smůlu?
Dnes jsem tam byl. Po úzkém chodníku proti mně jel mládenec na kole. Aby nemusel sjet do trávy, uhnul jsem, on si najel na střed a prosvištěl kolem mě. Přiznávám, bylo to i v mém zájmu, nechtěl jsem se s ním srazit.
Podruhé proti mně jela maminka s kočárem. Při silnici, já při domu. Chodník taky nebyl z nejširších, tak jsem jí opět ustoupil stranou, aby mohla projet kolem bezpečně.
Když jsem odjížděl, v protisměru jelo auto, stála mu v cestě dodávka. Za mnou jelo pár aut, jen jsem sundal nohu z plynu a bliknul na něj. Pochopil, dodávku objel a pokračoval. A já zase přidal a jelo se dál, jinak by tam mohl stát ještě teď. ;-)
Já mám pocit, že jsem třikrát udělal dobrý skutek, že jsem ani jedno dělat nemusel. Ale ani jednou nebylo odpovědí díky, kývnutí hlavou, mávnutí rukou. To si o sobě tolik myslím a ve skutečnosti to nestálo za řeč, nebo se v Přešticích neděkuje?
Včera byla čtvrtá první prodloužená v této sezóně. Poslední. Tématem na nich bylo Slavné české historické osobnosti a já byl za Bivoje, věta v titulku byla mojí první větou při příchodu do sálu. A vlastně předposlední.
Teď můžu pytel, pardon slavnostní šat, schovat, budu ho potřebovat zase na jaře.