"To už je konec měsíce?" ptala se mě ráno paní u pumpy, když jsem tankoval benzín.
"No jo, zase, zase."
"Já jenom, že berete jenom sedm litrů."
Měl jsem sto chutí odpovědět, že kdyby byl benzín za polovinu, naberu i do kanystru. Ale jinak měla pravdu. Vzhledem k měsíční uzávěrce jsem musel dotankovat plnou nádrž. A za poslední jízdu - sto třicet kilometrů - jsem víc nespotřeboval.
Už jsem psal Neblikejte na mě. Skutečně je to zbytečné a nemám to rád.
Dnes jsem viděl řidiče, který to dotáhnul k dokonalosti. Dojel na dálnici předjíždějící kamion, najel až těsně za něj a začal blikat dálkovými světly. Že je za ním tak blízko, že ho řidič nemůže vidět, mu zřejmě nedošlo. Hlavně, že si ulevil.
Odposlechnuto v rádiu:
"Chtěla bych zahrát pro Františka, kterému je dnes šedesát devět let. Písničku mu posílám za všechnu tu lásku a za všechno, co pro mě udělal za těch čtyřicet sedm let, které jsme spolu." A ozvala se skladba Náhrobní kámen od Petra Nováka. Proč mám pocit, že té lásky nebylo až tak moc, nebo naopak příliš mnoho a paní už toho má dost?
A ještě jeden dotaz: Proč se poměrně často ozve "prosím tě, zahraj tu písničku, jak jsme se domluvili?" To si nepamatují, jakou písničku chtějí?
Jel jsem takhle autem Prahou. To je vám zážitek. Magistrát nechal namontovat kamery, které úsekově měří rychlost (vyfotí si vás na začátku úseku, na konci úseku a pak se podle toho, jak dlouho jste jeli, vypočítá rychlost). To jistě přispívá k bezpečnosti provozu. Ale houby. Možná by pomohlo, kdyby byly kamery všude. Takhle se jezdí rychle a pak najednou prudce brzdí, aby se maximální povolená rychlost nepřekročila. A na konci úseku opět závody ve zrychlení.
A ještě něco jsem viděl, možná, že to má taky přispět k bezpečnosti. Cestou z Letné na Vypich jsem před křižovatkou viděl nějaký červený povrch. Vypadalo to jako povrch hřiště, nějaká gumová drť či co. Na několika křižovatkách jsou takhle naneseny pruhy, netušíte smysl? To má být upozornění na přechod? Nechápu to, stejně jako červenobílé přechody. To mi taky připadá scestné.
Už potřetí jsme se zúčastnili pochodu Chotěšovská třicítka (i když je to název poněkud zavádějící, letos trasa na třicet kilometrů nebyla, nejbližší byly čtyřiadvacet a pětatřicet). Tedy - abych to upřesnil - šli jsme s dětmi pět kilometrů. A obě děti hrdinně ušly celou trasu.
Dětská trasa je pojata jako putování za stonožkou. Děti dostanou prázdný obrázek a na kontrolách musí vždy podle vzoru vymalovat zadanou barvou jednu z bot. A to bylo letos velmi těžké. Některý, jak to říct slušně, no prostě někdo na některých kontrolách vymaloval nejen tu správnou, ale i jiné boty. Tím zkazil zážitek dětem. Chtělo by to klacek. Ne na pochodování, ale přerazit jej o neznámého pachatele.
Milé děti, bylo nebylo. Zatímco vy dnes nosíte mp3 přehrávače (někteří mp4, někteří jej máte v mobilu), vaši tatínkové a maminky poslouchali hudbu z přístrojů, kterým se říkalo diskman. Nahrávky byly na CD, ano to je předchůdce DVD. CD se tenkrát kupovala lisovaná v obchodech. Na jednom CD bylo až sedmdesát pět minut hudby. Zdá se vám to neuvěřitelné? To není všechno. Diskmana neměl každý. Někteří měli ještě jeho předchůdce, tomu se říkalo walkman. A toho už měl skoro každý. Ale do walkmana byste CD strkali zbytečně. V něm se používaly kazety. Kompaktní magnetofonové kazety. A měli kapacitu šedesát či devadesát minut, v polovině se vždy musely otočit, byly oboustranné. Samozřejmě, existovaly i kazety jiné délky, ale to už nebyl standard.
Pokud chcete vidět, jak kazety vypadaly, nebo chcete dojmout tatínka či maminku k pláči, podívejte se na stránku analog audio tape cassette nostalgia
V neděli se koná taneční soutěž v Holýšově. Můžete tam obdivovat tancování, při standardních tancích šaty (to hlavně dámy), při latinsko-amerických tancích to, co partnerky vydávají za šaty (to zase pánové). A i dokonce při předávání sen je na co koukat - viz připojené fotky (po kliknutí se ukáže větší varianta). Tak neseďte doma, přijďte se podívat.
Jsem zvědav, jestli mě někdo ocení za propagaci tanečního sportu. :-)